Za staráčem pod kaštany
Fakt, tys ještě nebyl Na Květnici?!
Styď se, chodí tam přece celá Praha čtyři! Na tuto výtku jednoho z kumpánů šlo reagovat jediným způsobem.
Všestranná péče sokolských obcí o blaho člověka našla završení v přívětivých zahradních restauracích při dobových sokolovnách. Vedle zdravého těla zdravý duch, přičemž obojí zajišťuje dobrá krmě, lahodné pití, zábava, oddech. Mezi těmi pražskými se mimořádné přízni těší právě zahrádka při nuselské Restauraci Na Květnici.
Stoupaje strmým svahem od nuselské radnice si v duchu laji za to, jak snadno jsem se nechal pobláznit a ošálit. Vždyť zahrádek jsou ve městě spousty, proč tedy zrovna Květnice?
Ještě po zdolání pár schodů do prostory obehnané nízkou zídkou se nepřesvědčeně rozhlížím. Korunami kaštanů, přes časné léto již poměrně prořídlými, pronikají jasné pruhy světla a cílí na jedovatě žluté slunečníky. Nápisy na nich jistě nejsou jménem žádné pivní značky, což mému nenaložení nijak neubírá.
Poutač ovšem slibuje řadu piv, což mě společně s vůněmi jídel proplétajícími se mezi větvemi stromů dostává do správné nálady. Usazen pod jeden z oněch divoce pestrých deštníků, jež zde označují stoly s obsluhou, se chystám »zahradně« relaxovat.
Staráč nerovná se kyseláč
»Dejte si desítku, „dvanda“ – místní přezdívka pro dvanáctku, tedy ležák – je u nás dvojka. Desiny se čepuje až sedmdesát procent veškerého piva zde, je z tanku a všichni si ji chválí.« Tuhle informaci nezištně poskytuje každému Martin, jeden ze zdejšího týmu obsluhujících. Většina z příchozích, mám na mysli ty nové, na jeho rady dá.
A skutečně, zdejší desítka je přesně pivem do nyní panujících vedřin. Skvěle ošetřená, akorát vychlazená, příjemně, ne však arogantně řízná, uměřeného těla. V protisvětle jiskřící jantarem klouže při napití po patře a osvěžuje, aniž by »uzemňovala«.
Dokáže jednoho držet »pět centimetrů nad zemí« po hodně dlouhý čas. Dávno neplatí rčení z minula »staráč rovná se kyseláč«, tahle desítka patří k těm nejlépe pitelným, jaké jsem já, zarytý konzument »plnotučné« dvanáctky, okusil.
»Měl jsem pravdu, že?!« přihazuje Martin větu k dalšímu půllitru, který přede mnou vkrátku přistává. »Jen desiny tu „dáváme“ až pět set kousků za den. Tedy když se zadaří,« doplňuje.
Při třech stech a sedmdesáti židlích, večer co večer obsazených bezmála do poslední, se to nezdá tolik. »Přidejte si k tomu „dvandu“, černé, řezané a poměrně silné zastoupení nealko piva, navíc tu hodně jdou limonády a kofola.« Takový je názor Jakuba, který se v tu chvíli otáčí za výčepem.
Když skončí obsluha
S postupujícím odpolednem pomalu končí polední nabídka, denní penzum zhruba tří set obědů je splněno. Nejvíc »šla« dnes kachnička s dvojím zelím, variacemi knedlíků a vídeňskou cibulkou, což je ve třicítkách na teploměru nečekané.
Pokaždé, když ji elegantní servírka nesla okolo, polykal jsem sliny a umiňoval si, že »při příštím průchodu si ji už jistě objednám«. Příště se však už nekonalo. Servírka Dana ještě párkrát prošla kolem s hrozny půllitrů v ruce, ke každému jako bonus přidala kouzelný úsměv a zmizela! Jako by se propadla.
Zahradou se nesl stále výraznější šum a prazvláštní, omamující atmosféra. Jako by lípa – jediná mezi kaštany a právě v plném květu, přilákala létem a láskou zblázněné roje včel a svou vůní spoluopájela – vedle báječného piva – stále sílící příval podvečerních hostí.
Teprve v tuto chvíli chápu nápis na tabuli, informující o konci obsluhy v označeném prostoru. Odteď si musí každý dojít pro svůj truňk k výdejnímu okénku, zanáší se jen jídlo.
»Jinak bychom ten saigon nezvládli, i když plac posílí brigádnice. Ono „jen“ stahovat sklo a debarasovat, objednávat a roznášet jídlo čtyřem stovkám žíznivých a hladových, to je záběr! K dispozici je večer jako posila i venkovní gril s vlastním výčepem, ale to víte,« vysvětluje Martin.
Později si na jeho slova vzpomínám, když v zákoutí usedají obě brigádnice na zídku a v únavou vyhaslých očích se jim zračí krajní vyčerpání.
Před okénkem se zatím vytvořila ta nejveselejší, nejspořádanější fronta, jakou jsem poznal. Všichni natěšeně čekali na dávku pěnícího zlata, nikdo nereptal.
Za okénkem se, k mému překvapení i potěše se stejným šarmem jako na place zdatně činila za klikami záhadně zmizelá servírka Dana. »Jo, umím to, čepování mě baví. Navíc při celodenní službě je tahle občasná změna příjemná. Na place je horko a jsou to stovky a stovky kroků. Navíc večerní mazec by jeden výčepák asi těžko zvládal,« komentuje s oprávněnou pýchou na své počínání.
Tichá dohoda
Den potemněl, typický hospodský ruch zesílil. Zahrada s poetickým názvem působí podmaňujícím kouzlem. Hluk nepřekračuje přijatelnou mez, přípitky s cinkajícími sklenicemi jsou tu nejhalasnější.
Všichni tu totiž ctí a zplna hrdla vychutnávají vstřícný krok personálu – nebude-li důvod ke stížnostem z okolí, může zábava trvat i chvíli přes »policejní hodinu«. Tak zní nepsaná dohoda mezi hospodou a hosty.
»Přispívá k tomu možná i jedna skutečnost, řekl bych. Nasadili jsme zde „vyšší ligu“ destilátů a možná tím i tak trochu sofistikovali strukturu návštěvníků. Není to o nájezdech a bezuzdných pitkách skupinek „pivních skautů“, konzumujících pro samu konzumaci. Všichni si těch zdejších večerů chtějí užít, co hrdlo ráčí, proto až na řídké výjimky „nezlobí“,« přihazuje poslední informaci společně s účtem Martin.
I když mám zaplaceno, zdejší nálada je nakažlivá. Dopřávám si ještě jedné desítky a spolu s provokativně vonícími klobáskami, chutnajícími jako ty opravdové bavorské, usedám k jinému stolu a zplna se nechám obestřít přímočarou atmosférou, která tu bují už hezkých pár pátků.
Nevím, zda zahrada funguje od konce třicátých let minulého věku, kdy vyrostla zdejší sokolovna. Hospoda ano, ta existovala, to je patrné z dobových fotografií. Ať tak či tak, současná Květnice je oslovujícím prostředím plným pohody z dob, kdy k sobě lidé měli blíž.
Snad mě štamgasti z řad mých přátel vezmou na milost. Tímto jim sděluji: na Květnici už jsem byl. A spokojen.
Milan Ballík
spolupracovník redakce